Tak tohle se moc nepovedlo.

Naopak, moc výstižná analogie.

Jen nějak nechápu, kdy se to ADHD třeba u nás objevilo? Když jsem chodil do školy sám před půl stoletím a více, ba ani později když tam chodily děcka z rozsáhlého příbuzenstva, jsme nikdy nic takového nepozorovali. Jistěže, někdo byl živější, někdo zlobil až moc, ale vždy se vše v kolektivu nějak srovnalo.

Ono je dobře, že se takové poruchy diagnostikují. Zodpovědní učitelé i rodiče mohou s dětmi mnohem účinněji pracovat, najít si vhodný režim, a to i při běžné výuce v kolektivu. Prospěje to všem.

Je to nějaké trochu zmatené a hlavně určené profesionálům, kteří o inkluzi rozhodují. Běžný člověk přibližně ví, co je syndrom ADHD, o čem je inkluze, asi se taky dočetl, že současná podoba inkluze není definitivní - sbírají se zkušenosti a některé diagnózy se možná z inkluze vyjmou a děti s těmito diagnózami se zase vrátí do speciálních tříd. Ten poslední kostrbatý odstavec je asi nesouhlas se zařazením dětí s ADHD někam, ale jestli to je současné zařazení, nebo nějaké předběžně zvažované, to se nedá pochopit.

On je nějaký zákon zakazující ADHD?

Pěkné přirovnání, ale trochu kulhající. Sedět v kině za kudrnáčem, byť i dvoumetrovým, vždy to má řešení. Sedět za ADHD dítětem (a že se nám to párkrát stalo s dcerou na dětských představeních) má jediné řešení. Vždy jsme raději odešly, neboť z představení neměl nikdo nic. Ani ADHD dítě, ani ti ostatní kolem. A ve škole? Řešením není inkluze, ale specializované školství, kde těmto dětem je pomoženo a to ne na úkor ostatních dětí. (Příklad ze ZŠ, kam chodila dcera mé kamarádky: dostali do třídy jednoho autistu, jednoho ADHD a 2 asistentky. Po třech měsících se kolektiv rozložil). To asi není cílem.

ADHD je umělé zdůvodnění k použití určitých prostředků k ovládání málo přizpůsobivých jedinců.