Svěřte děti odborníkům!

Mám za sebou další z řady strašně smutných a děsivých rozhovorů, tentokrát s kamarádkou a její dcerou.

Kamarádka učí ve školce, má tři děti, dvě mladší ve škole, osmá a třetí třída. Její vyprávění o tom, co provádějí učitelky dětem v “její” školce mi skoro vehnalo slzy do očí. Mají vymyšlené techniky, jak dětem ublížit tak, aby to nezanechalo následky. Třeba je vezmou za tričko a smýkají s nimi ze strany na stranu, řvou na ně: “Co si to dovoluješ???”, pouští hrůzu, nadávají jim, když kamarádka jedno dítě poprosila, aby uklidilo hračku, dostalo se jí od kolegyně pohrdlivé výtky: “Jak prosím, to přece MUSÍ udělat, nebudeš ho prosit!” atd. atd.

Kamarádka sama k tomu říká: “Mně vadí obecně to nadřazené chování některých dospělých ve školství, kolegyň. To jak svoji práci berou a pasovaly se do pozice velitele, který udílí rozkazy a přes to vlak nejede. Žádná diskuse s dětmi, protože s těmi se nedomlouvá...prostě to udělají a hotovo.”

Dcera ve škole zažívá šikanu a ponižování nejhrubšího zrna od spolužáků i učitelů, syn skončil kvůli strachu, odporu k chození do školy, ranním scénám, zvracení a omdlévání na psychiatrii, medikován (dětská psychiatrička řekla, že “ho přece rodiče musejí donutit chodit do školy”).

Proč to celé píšu? Tohle a mnoho dalšího je podle mých vlastních více než patnáctiletých zkušeností velmi časté (vlastně spíše 37letých, když počítám svou vlastní docházku do institucí). Sama jsem chodila do mnoha škol, dva roky jsem učila ve školce, několik let v mimoškolních institucích, více než pět let se při své práci setkávám s mnoha lidmi a dětmi, které škola ničí, pět let slýchám dokola podobné příběhy.

Na Facebooku existuje několik skupin, v nichž si učitelé předávají rady, jak “na ty hajzlíky”, tipy na tresty, co je legální a co není, nadávají na děti a na rodiče a vymýšlejí taktiky, jak na ně. Díky lidem, kteří jsou v těchto skupinách a občas pošlou printscreen, máme slušnou zásobu důkazů, ale zatím je ještě nehodláme zveřejňovat a sbíráme dál. Zatím pouze ochutnávka, viz poznámka pod čarou.

Tento vzdělávací systém je od základu špatný, a pokud si jako rodiče nezačnete stěžovat, nic se nezmění. Prosím, nenechávejte v tom své děti. Postavte se za ně, jednejte, stěžujte si, nenechte své děti týrat. Kdyby totéž někdo dělal vašemu dítěti venku v parku, zasáhli byste. Proč to tedy tolika učitelům prochází?

V tomto systému, založeném na ovládání někoho někým, na povinnosti chodit do školy, z níž děti nemohou uniknout, je velmi těžké zůstat člověkem. Stačí se podívat na Milgramův nebo stanfordský experiment. Moc je sladká a zrůdný systém produkuje zrůdné jedince. Sama jsem to pocítila při své dvouleté práci učitelky ve školce. 28 dětí na jednu učitelku. Dětí z nejrůznějších rodin, některé jsou fajn, jiné jsou oběti různých typů výchovy svých rodičů. Tlak rodičů, tlak zřizovatele, neuvěřitelná byrokracie a papírování. Dáte-li dětem volnost, utrhnou se ze řetězu, zejména ty z rodin s autoritativní výchovou nejsou vůbec zvyklé nést zodpovědnost za sebe, své tělo, své chování. Vždyť je tam vždycky někdo, kdo jim řekne, co smějí a co nesmějí, proč se zabývat tím, co je správné a jak to které chování ovlivňuje ostatní? Jsou schopné zranit sebe i ostatní. Občas propadnete zoufalství a zjistíte, že je jednodušší děti vycvičit jako opičky, jsou pak ovladatelné a práce je pro vás bezpečnější. Když jsem tohle zjistila a s hrůzou pozorovala, kdo se ze mě stává, odešla jsem a už nikdy se do systému státem řízeného školství nechci vrátit, protože vím, že neumožňuje učitelkám učit podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, že i ony jsou často, stejně jako děti, oběťmi.

P. S. Dodám komentář jednoho známého, který dle mého názoru zcela vystihuje situaci:

“Mě fascinuje, že si ani rodiče a lidé obecně neuvědomují, že šikana je nutným předpokladem a zároveň cílem, za kterým byl celýten systém navržen. Učitel může být sebevětší dobrák, ale systém je navržen tak, že nemá šanci působit jinak.

Když se podíváte, v jaké době (a společenských podmínkách), pro koho POUZE, a za jakým účelem byl navržen a vycizelován do formy, která přetrvala dodnes, je to do očí bijící. Situace, kdy 30 dětí stejného věku zavřete do třídy s jedním (či dvěma v MŠ) dospělým, kterého se musí dovolit, i když jdou čůrat. Musí vykonávat činnosti, které jim zadá… co už je šikana, když ne tohle?

V takovémto systému může být učitel sebelépe motivován a mít sebelepší úmysly, ale pokud někdo přiváže člověka k židli a šestkrát denně ho krmí něčím, co nechce jíst, je úplně jedno, jestli krmič u toho usmívá a pohladí vás, nebo ne… Jestli věří, že vám vlastně pomáhá, protože jíst je třeba...

A někdo se pak diví, že děti se samy naučí šikanovat slabší? Nebo tomu cynicky přihlížet? Ale u nich je to špatně, protože nejprve si musí osvojit ty správné argumenty, a pak teprve mohou šikanovat děti zcela legálně - a děti jsou povinny se tomu podřídit (tj. rodiče jsou nuceni je k tomu donutit pod hrozbou odebrání dětí - co už může být zrůdnějšího?). A nikomu to nepřijde divné. Je to “potřeba”... zní automatická odpověď. Děti se tam “učí”. Ale co asi? A proč ještě pořád?”

***

Neupravené citáty z jedné ze skupin pro učitele na Facebooku:

V. S.: “Máme pravidlo, že při hrách nerušíme druhé, takže když někdo poruší, jde na „trestnou lavici“, sedí na stupínku třeba dvě minutky (natáhnu kuchyňskou minutku) a to celkem pomáhá… Nebaví je totiž jen sedět a koukat.”

M. S.: Občas se neudržím a ujede mi jíš jak prase, nedělej ze sebe blbce, chováš se jak blbec, tady je to jak u blbých na dvorečku… člověk to občas použije doma a potom v tom stresu to z vás vypadne ani nevím jak. Zatím si nikdo nestěžoval, ale já se cítím blbě, že se neovládám. Když to je děs, o přestávce ječí, skáčou po lavicích, plazí se po zemi, hopsají se židlemi po třídě…to si vážně připadáte jak ve zvěřinci :-(.

D. R.: Sem mela jednou ve tride ve skolce holcicku a ta si strasne vymyslela a nechtela jist. Byla to srbka. Jednou nela zase „svuj den“ a odmitala jist a jelikoz me uz nebavilo se s ni porad dohadovat, vzdycky sem ji rekla at ji a ona ze ne, tak mi ujely nervy a utrhla se na ni : Nedržkuj a jez!

E. Z.: já mám v ŠD jednotný trest za různé přestupky…vybar­vujeme antistresové omalovánky. Jelikož máme na skoro každý den nějakou řízenou aktivitu, tak omalovánky jsou jako „druhá“ aktivita, a ta se dětem dělat nechce, zejména, když jim přesahuje spontánní hraní. Takže pod „hrozbou“ druhé aktivity je krásné ticho v autobuse (přejíždíme do ŠD), ticho v šatně, ale i ve třídě, když řev přesáhne únosnou mez. Nebo hrajeme „bobříka mlčení“, kdo poruší, všichni si přestanou hrát a jdou si sednout ke stolu. Podle uvážení (jak kdo pěkně sedí) pouštím děti zpátky hrát, ale upozorním, že když bude zase řvát, tak si zase půjde sednout. To dokážou být zticha i při počtu víc jak 30.

K. P.: Jednu dobu jsem se chovala „učitelsky teroristicky“ v jedné obzláště nedisciplinované třídě SŠ (jako angličtinářka jsem s lepší disciplínou obdržela i množství drobných průběžných známek) – když na třetí výzvu o klid a pořádek žáci nereagovali, přišly na řadu A5 papírky a bleskový diktát (3–5 vět) na započítanou klasifikaci. Ti „hodní“ nasbírali navíc obvykle dobré známky, takže spíš profitovali … a ti zlobiví měli co opravovat. Jednou jsme napsali dva diktáty za hodinu. Teror trval skoro měsíc, ale pak se třída skutečně umravnila: V jiných třídách věděli, jak na čurbes reaguju a chovali se přiměřeně (i když tak 1–2 trestné diktáty udeřily i jinde) … a „zlobivá třída“ samozřejmě věděla, že jinde diktátový teror neprobíhá.

N. N.: Jak motivat k hezké úpravě sešitů?

L. K.: Sešity samozřejmě musí přepsat, jedna kolegyne jim je i trha. Kolegyně je ve věku a postavení, kdy si ji nikdo nedovolí odporovat a verze,ze vsichni so ten sešit koupí a prepisi. Nějaká práva a cizí majetek opravdu neřeší.

J. B.: Ja jako matka bych svemu ditku bez vahani sesit roztrhala sama, pokud by byl v „prasecim“ stavu. A koupit novy by si bezel za sve kapesne!

L. L.: Někdy vzít a roztrhat sešit má lepší účinek, než každou hodinu milánky prosit, aby si sešitek upravili.

N. N.: (na dotaz, proč by vlastně měly děti mít upravený sešit) Důvodů je více. Jednak by dítě mělo poslechnout autoritu. Jednak by mělo dodržovat ŠŘ, kde je jasně stanovené, že pomůcky do hodiny musí být v pořádku. Jednak je prostě zaveden nějaký systém

J. P.: Furt motivace…..­.prostě to tak bude a hotovo. Proč děti nemůžou dělat to, co dělat maji?