Unschooler a grammar nazi

K něčemu se vám přiznám: jsem trochu grammar nazi. Asi to pochází – jako všechny jiné úchylky :-) – z dětství.

Pro moji mámu byl (a stále je) každý, kdo nepíše SPRÁVNĚ, blbec. No, pro moji mámu je vlastně blbec každý, kdo nevystudoval nejmíň jednu vysokou školu, nebo prostě žije jinak, než ona považuje za správné. Asi vám došlo, co si myslí o mně… :-)

Ale zpět k češtině. Dřív jsem se občas snažila zaujmout svou dvanáctiletou Lu gramatikou, ale nedařilo se. Nebyla přítomna vnitřní motivace. Teď má už nějakou dobu svůj instagramový profil a kanál na YouTube. Hádejte, kdo za mnou začal chodit a ptát se, jak se co píše? A hádejte, kdo teď píše častěji bez gramatických chyb – Lu, nebo její kámošky, které chodí do školy? Taky se mi občas zmíní, že angličtinou vládne stejně nebo lépe než kamarádky, jejichž rodiče utratili nemálo peněz za kurzy angličtiny, kam vlastně děti nechtěly chodit, zatímco Lu jakékoli kurzy vždycky bojkotovala, ale s cizími jazyky se běžně setkává – jak online, tak offline.

Musím dodat něco velmi důležitého: pro mě osobně není měřítkem „úspěšnosti” unschoolingu to, že se moje děti naučí stejné věci jako děti chodící do škol. Nepotřebuju studie o tom, jak se unschooleři uplatnili v dospělosti, nebo jaké mají vědomosti. Mým cílem je, aby mé děti vyrostly v takové dospělé, kterými chtějí samy být. Je mi jedno, čím budou. Jejich život patří jim, já jsem tu proto, abych je přijímala se vším všudy, podporovala, pomohla, budou-li chtít. Nechci jim vytyčovat trasy, po nichž se mají jejich osudy ubírat. Chci jim být, jak říká Daniel J. Siegel, bezpečným útočištěm, kam se mohou kdykoli vracet, a zároveň odrazovým můstkem ke zkoumání světa.

Taky ale chápu, že mnoho rodičů potřebuje – třeba jen zatím, než získají plnou důvěru v sebe a své děti – „důkazy”, že unschooling a absence nejen školy, ale i jakéhokoli donucování k čemukoli, neudělá z dětí bytosti neschopné se o sebe postarat a závisláky na počítačových hrách. Mám ale takové podezření, že žádný „důkaz” nepřesvědčí rodiče, který si to celé nesrovná sám v sobě a hlavně sám se sebou. Chci zdůraznit, že nikoho nesoudím; každý máme hodnoty a priority jiné. Nabízím jen svůj pohled a svou cestu. A možná myšlenku, že vaše strachy vlastně nejsou vůbec vaše a můžete je úplně klidně obejmout a pak nechat odejít. :-)

Samostatnou kapitolou je samozřejmě nelegálnost unschoolingu v ČR kvůli nutnosti dostavovat se každý půlrok na domškolácké přezkoušení. Je pochopitelné, že se většina rodičů, kteří by jinak třeba sebeřízení dětem umožnili, bojí, že jejich dítě neobstojí a bude spolu s nimi nést následky. Není jednoduché kličkovat mezi paragrafy, ale tak trochu to jde. Píšu o tom na svém blogu DĚTI JSOU TAKY LIDI.

A taky jsem přesně pro tyhle rodiče založila facebookovou skupinu (inspirovanou podobnou zahraniční) s názvem Co se můj unschooler učí, když…

Pojďme se navzájem podporovat v našich cestách za důvěrou v děti. Je nás pořád hrozně málo a jak se ukázalo v reakcích na minulý příspěvek se zákazem mobilů ve školách, agrese a útoků na nás je mnoho. Já už jsem dnes schopná si ty útoky nebrat osobně, protože za každou nadávkou a zlobou vidím malé dítě, kterému se nedostalo tolik lásky a přijetí, kolik by potřebovalo. Je skvělé, že my můžeme – aspoň u našich vlastních dětí – tenhle řetězec naštvanosti, bolestí a strachu přetnout. Je úžasné dobrodružství se o to pokoušet, pozorovat ty lidi, které jsme přivedli na svět a prožívat s nimi slasti i strasti každého nového dne.