Odporuje Ústava ČR sama sobě? Aneb právo = povinnost?

O Ústavě ČR a o tom, jak to tady máme s tou svobodou, už jsem se ve svých článcích zmiňovala. Dnes bych ráda upozornila na rozpory, které podle mého názoru v Ústavě jsou.

Ústava je, jak známo, nejvyšším zákonem ČR, a kromě ní je součástí ústavního pořádku i Listina základních práv a svobod. V té se mj. píše, že (a dovolte mi malý komentář k jednotlivým bodům):

• Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech.
• Opravdu? Jsou děti taky lidi?
• Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.
• Všimněte si, že nikde není zmíněn věk. Ani jinde v Listině základních práv a svobod se nepíše nic o tom, že by tato práva měla být vyhrazena pouze lidem od nějakého roku života výše.
• Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.
• Není tedy školský zákon v rozporu s právy, které zaručuje Listina, resp. Ústava?
• Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod upraveny pouze zákonem.
• A jsme u toho. Sice máme nějaká práva daná Ústavou a Listinou, ale zákon nám je může omezit, pokud si poslanci usmyslí. K čemu nám pak Ústava je?
• Každý je způsobilý mít práva.
• Tedy i dítě? Pokud ano, kde je jeho právo na svobodný pohyb a rozhodování třeba o tom, že do žádné školy chodit prostě nechce?
• Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.
• Pokud si myslíte, že děti nejsou ve školách ponižovány, stačí se na Facebooku přidat do některé z “učitelských” skupin a přečíst si rady, které si tam někteří učitelé mezi sebou předávají - viz konec tohoto článku. Lidé jsou různí, a někdo se cítí ponížen už “pouhým” srovnáváním s ostatními.
• Osobní svoboda je zaručena.
• Komu? Dětem, které jsou nuceny být od 5 do (maximálně) 17 let žáky? Nebo rodičům, kteří jsou nuceni své děti tlačit do něčeho, co třeba někdy nechtějí ani jedni z nich?
• Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám.
• Pamatujete si na školní předmět “Pozemky”, kde celou třídu nahnali do parku hrabat podzimní listí? Já ano. Navíc i povinné učení lze vnímat jako intelektuální prá­ci.
• Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.
• Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.
• Tady už zas tolik o svobodu nepůjde; všimněte si slůvka “neoprávněným”. O tom, co je oprávněné, se totiž rozhodne bez nás.
• Svoboda pohybu a pobytu je zaručena.
• Vyjma dětí, jichž se týká povinná školní docházka? Ty totiž svobodu pohybu moc nemají…
• Každý má právo na vzdělání. Školní docházka je povinná po dobu, kterou stanoví zákon.
  • Právo = povinnost? Je to jako kdyby se s právem na svobodný pohyb pojila povinnost provozovat sport. Nebo s právem na shromažďování povinnost shromažďovat se ve státem určených termínech a místech.
• Práv uvedených v čl. 26, čl. 27 odst. 4, čl. 28 až 31, čl. 32 odst. 1 a 3, čl. 33 a 35 Listiny je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí.
• Článek 33 se týká právě povinné školní docházky. Abychom si totiž nemysleli, že se svých práv můžeme domáhat na základě Ústavy a Listiny…

Taky vám na tom celém něco nesedí? Je v pořádku mít právo a zároveň rovnou i povinnost? Můžeme mít na něco právo a zároveň rovnou mít nařízeno jak, kdy a jakým jediným způsobem můžeme toto právo uplatňovat?

Povinnost školní docházky se zároveň týká dvou skupin lidí: dětí, které jsou často proti své vůli k jejímu plnění donucovány, a rodičů, kteří jsou Ústavou, resp. Listinou základních práv a svobod (jak absurdní název) nuceni k tomu, aby někoho dalšího (své děti) k něčemu donucovali. Dává to smysl? Jak se to vezme…

Postupně se společnosti všude na světě zbavují různých “tradic”, které jsou dle obecného mínění v rozporu s lidskými právy. Otroctví, volební (ne)právo žen, atd. Není povinná školní docházka popřením tohoto trendu? Jak je možné, že děti jsou stále ještě méněcennými lidmi a lidská práva jsou jim upírána? Jakým způsobem se v historii uzákoňovala povinná školní docházka? Jak, proč a kdy se dostala do Listiny základních práv a svobod, resp. do Ústavy? O tom zas příště.

P.S.: Připadá vám změna Ústavy nereálná? Pak vězte, že od roku 1992 do roku 2013 byla Ústava novelizována osmkrát…

A na závěr: neupravené citáty z jedné ze skupin pro učitele na Facebooku:

V. S.: “Máme pravidlo, že při hrách nerušíme druhé, takže když někdo poruší, jde na „trestnou lavici“, sedí na stupínku třeba dvě minutky (natáhnu kuchyňskou minutku) a to celkem pomáhá… Nebaví je totiž jen sedět a koukat.”

M. S.: Občas se neudržím a ujede mi jíš jak prase, nedělej ze sebe blbce, chováš se jak blbec, tady je to jak u blbých na dvorečku… člověk to občas použije doma a potom v tom stresu to z vás vypadne ani nevím jak. Zatím si nikdo nestěžoval, ale já se cítím blbě, že se neovládám. Když to je děs, o přestávce ječí, skáčou po lavicích, plazí se po zemi, hopsají se židlemi po třídě…to si vážně připadáte jak ve zvěřinci :-(.

D. R.: Sem mela jednou ve tride ve skolce holcicku a ta si strasne vymyslela a nechtela jist. Byla to srbka. Jednou nela zase „svuj den“ a odmitala jist a jelikoz me uz nebavilo se s ni porad dohadovat, vzdycky sem ji rekla at ji a ona ze ne, tak mi ujely nervy a utrhla se na ni : Nedržkuj a jez!

E. Z.: já mám v ŠD jednotný trest za různé přestupky…vybar­vujeme antistresové omalovánky. Jelikož máme na skoro každý den nějakou řízenou aktivitu, tak omalovánky jsou jako „druhá“ aktivita, a ta se dětem dělat nechce, zejména, když jim přesahuje spontánní hraní. Takže pod „hrozbou“ druhé aktivity je krásné ticho v autobuse (přejíždíme do ŠD), ticho v šatně, ale i ve třídě, když řev přesáhne únosnou mez. Nebo hrajeme „bobříka mlčení“, kdo poruší, všichni si přestanou hrát a jdou si sednout ke stolu. Podle uvážení (jak kdo pěkně sedí) pouštím děti zpátky hrát, ale upozorním, že když bude zase řvát, tak si zase půjde sednout. To dokážou být zticha i při počtu víc jak 30.

K. P.: Jednu dobu jsem se chovala „učitelsky teroristicky“ v jedné obzláště nedisciplinované třídě SŠ (jako angličtinářka jsem s lepší disciplínou obdržela i množství drobných průběžných známek) – když na třetí výzvu o klid a pořádek žáci nereagovali, přišly na řadu A5 papírky a bleskový diktát (3–5 vět) na započítanou klasifikaci. Ti „hodní“ nasbírali navíc obvykle dobré známky, takže spíš profitovali … a ti zlobiví měli co opravovat. Jednou jsme napsali dva diktáty za hodinu. Teror trval skoro měsíc, ale pak se třída skutečně umravnila: V jiných třídách věděli, jak na čurbes reaguju a chovali se přiměřeně (i když tak 1–2 trestné diktáty udeřily i jinde) … a „zlobivá třída“ samozřejmě věděla, že jinde diktátový teror neprobíhá.

N. N.: Jak motivat k hezké úpravě sešitů?

L. K.: Sešity samozřejmě musí přepsat, jedna kolegyne jim je i trha. Kolegyně je ve věku a postavení, kdy si ji nikdo nedovolí odporovat a verze,ze vsichni so ten sešit koupí a prepisi. Nějaká práva a cizí majetek opravdu neřeší.

J. B.: Ja jako matka bych svemu ditku bez vahani sesit roztrhala sama, pokud by byl v „prasecim“ stavu. A koupit novy by si bezel za sve kapesne!

L. L.: Někdy vzít a roztrhat sešit má lepší účinek, než každou hodinu milánky prosit, aby si sešitek upravili.

N. N.: (na dotaz, proč by vlastně měly děti mít upravený sešit) Důvodů je více. Jednak by dítě mělo poslechnout autoritu. Jednak by mělo dodržovat ŠŘ, kde je jasně stanovené, že pomůcky do hodiny musí být v pořádku. Jednak je prostě zaveden nějaký systém

J. P.: Furt motivace…..­.prostě to tak bude a hotovo. Proč děti nemůžou dělat to, co dělat maji?