Od rána přemýšlím, jestli sem psát, ale nakonec to udělám. Má mladší dcera se narodila s ortopedickou vrozenou vadou a užila si jako malá opravdu "své". čtyři roky vlastně každodenní léčby, pak další "kola" v průběhu vývoje. Nejsem matka, která by si nezjistila informace, aktivně jsme léčbu ovlivňovali, všechno věděli, konzultovali, vybírali lékaře. Malá si užila i opravdu dost nepříjemného.

Co je ale základní role matky ve zdravotnickém zařízení je to, že dítěti dopřeje klid. Vždy a za všech okolností, ať se děje co se děje. Protože právě klid matky je klidem dítěte. Tedy i v nestandardních situacích je základ zůstat v klidu, v klidu dítěti vysvětlit (devítileté už je fakt velké), že takto všechno je a bude v pořádku (a následně mohu řešit potřebné, případně si stěžovat). Nikdy, opravdu nikdy, nemůže stres a obava matky být přenesena na dítě. To považuji za neomluvitelné, ačkoliv na to není žádný paragraf.

Když jsem s dcerou byla v nemocnici (ať s malou hospitalizovaná, nebo za větší docházela - ony ty nemocnice fakt nefukovací nejsou), tak jsem pár takových nezvládajících matek viděla a to neuvěřitelně "rozhazovalo" děti. Jednou jsem i byla svědkem toho, že pan primář jednu takovou maminku prostě vyprovodil z nemocnice i s vědomím, že z toho bude stížnost - ona totiž divočila nejen své dítě, ale i ostatní matky a děti na pokoji.

Ona má každá mince dvě strany a v situaci podobné té popisované je lepší než právníky zapojit selský rozum a schopnost věcně chránit.

Přesně. Máme tady pouze výpověď zjevně hysterické matky, která nemohla nechat své dítě pár hodin o samotě výměnou za klid, že se nic nepodcenilo. Devitilete dítě, kterému už je mozne situaci vysvětlit. Docela by bylo pěkně vidět výpověď toho doktora.

taky tu pani moc nechapu, ale nejakou cekarnu (nejen) pro hystericke rodice tam snad mají, ne?

Uvítala bych, kdyby autorka příště místo vypisování všech paragrafů, rozčlenila blog do odstavců. Text by byl mohem přehlednější a my bychom mohli lépe pochopit její hysterické emoce. Asi platí jaká matka, taková dcera.

Naprostý souhlas p.Šámalová

Dovolím si parafrázovat jednu filmovou hlášku:

Ten dlouhý článek musel dal tolik práce a přitom taková blbost !

Kdyby matka zůstala na židli v pokoji s hospitalizovanou dcerkou a odmítla odejít - zavolali by na ni ochranku nebo policii??

nikoliv, to už jsme studovali.

V necelých šesti letech jsem byla víc jak měsíc v nemocnici s TBC. Sama bez maminky, denně injekce streptomycinu, ob den injekce kalcia. Neplakala jsem, nebála jsem se, protože mně rodiče všechno důkladně vysvětlili a pochválili mě, že jsem statečná a rozumná.

Věřím, že i dcerka autorky blogu by vše v pohodě zvládla, kdyby to zvládla i její matka.

Taky jxem si tu situaci představila... a hysterická matka určitě dítě v klidu nezanechá.

Pravda bude, jak to bývá, někde uprostřed.

Podle mne jednal lekar primerene. Chapu, ze potreboval nechat deti v nemocnici na pozorovani, aby se vyloucily nejake pozdejsi problemy. Druhy den mohli prijit rodice s tim, ze ma dite nejake nasledky po nehode a pozadovat odskodneni. Devitilete dite je uz dost velke na to, aby dokazalo pochopit, ze s nim matka nemuze zustat. A normalni matka by mu to mela umet a hlavne chtit vysvetlit. Navic se jednalo jen o par hodin, kdy by bylo v nemocnici samo. Vlastne ani to ne, zustaly by s nim i jeho kamaradi. Kazde dite se boji, ale zaroven je treba ho ucit i celit prekazkam a ne pred nim umetat cesticku a svou hysterii prispivat k jeho strachu. Takovi rodice maji pocit, jak jsou uzasni a o sve deti skvele pecuji. Ve skutecnosti jim svym pristupem spis ublizuji.

Někde na začátku článku jsem přehlédl věk.... Až do teď jsem myslel že dítěti bylo tak 5-6 let.....

Ač to bylo dlouhé, dočetla jsem. A ptám se, jaký byl skutečný důvod? Proč doktor tvrdošíjně odmítal? Jediným argumentem bylo, že holčička uz je velká? Měla právo tam matka zůstat? Řekl ji doktor pravý důvod, proč tam zůstat nemůže? Nestačilo by třeba, kdyby matka zůstala pres noc sedět na chodbě? Třeba by to holčičce stacilo. Řekla bych, že matka trochu neovladla nervy a doktor se ji snažil dokázat, že on je tam panem. A usklebky sestry jsou úplně neomluvitelné.

Paní autorko, naprosto Vás chápu a chápu i Vaše rozrušení (nejen) v dané situaci. Se svými děma, dnes již dospělými, dětmi jsem byla pokaždé současně hospitalizována. Měla jsem tedy štěstí v neštěstí, že byly obě tou dobou mladší 6 let. Sdílím, na rozdíl od spousty diskutujících, názor (který mi potvrdili ošetřující lékaři a sestry mých dětí), že A) nemocné dítě patří k mámě /a naopak/, a to bez ohledu na LZPS. B) že pokud se rodič dokáže opanovat a o své dítě se během hospitalizace postarat /samozřejmě kromě čistě zdravotnictkých úkonů/ a psychicky ho povzbudit, je přínosem jak pro dítě tak i pro zdravotnický personál, kterému tak ubude spousta fyzické i emocionální práce na konkrétním dětském pacientovi a potom C) když se chce, všechno jde (tím myslím usadit rodiče na židli a druhý den řešit jeho uložení, ať už hrazené pojišťovnou anebo rodičem). Ale to je na komunikačních schopnostech a ochotě obou zúčastněných stran. Upřímně, ani v jednom z Vámi uvedených odkazů jsem nenašla nic, co by se týkalo konkrétně dětí starších 6 let. A přitom bych to vysloveně uvítala. Držím palce, aby se obdobná situace už nikdy neopakovala

Milá Dášo, dětí jakéhokoli věku a jejich práva na nepřetržitou přítomnost rodičů se týká zejména poslední věta tohoto: Zákon číslo 372/2011 - Zákon o zdravotních službách platný od 1. 4. 2012 § 28 (1) Zdravotní služby lze pacientovi poskytnout pouze s jeho svobodným a informovaným souhlasem... (2) Pacient má právo na poskytování zdravotních služeb na náležité odborné úrovni. (3) Pacient má při poskytování zdravotních služeb dále právo a) na úctu, důstojné zacházení, na ohleduplnost a respektování soukromí při poskytování zdravotních služeb v souladu s charakterem poskytovaných zdravotních služeb, e) na 1. nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce, popřípadě osoby určené zákonným zástupcem, je-li nezletilou osobou.